Dvorní šašci – Viktor Fischl (bez obalu)

Přečetli jste román Dvorní šašci? Podívejte se s námi na pět zastavení, která mě při čtení napadala. V tomto článku, podobně jako v podcastech bez obalu, tedy počítáme se čtenáři, kteří si již román přečetli.

1) Chování Adama Wahna

Určitě si tu scénu pamatujete, je z celého románu klíčová. Adam Wahn žongluje kulečníkovými koulemi a esesák Walz míří pistolí na jeho nahou manželku. A pak vyjde výstřel.

Co se stane? Wahn žongluje dál, protože přežít je pro něj největší prioritou, nejvyšší kartou. Že to bude život plný touhy po pomstě, asi tuší už v tu samou vteřinu, co se rozhodne nic neudělat.

Na tomhle činu se názorově čtenáři určitě tříští. Jeho čin hodnotí také jeho kamarádi – zbylí dva šašci. Zatímco pro Maxe to bylo ubohé chování, od kterého se distancoval, vypravěč soudce na něj hledí s pochopením.

Kdyby se ale Wahn neudržel a Walzovi rozbil hlavu o jednu z kulečníkových koulí, sám by nepřežil, nevyhledal by vraha své manželky a nenašel Boha. V božích očích tedy uspěl, když neoplácel zlo zlem, a tak si Wahna k sobě odvedl hned, jak se mu podařilo odvyprávět celý příběh svým přátelům.

2) Nejsme taky božími šašky?

Další silná scéna se objeví ke konci knihy. Max se v Jeruzalémě ptá muže s hrbem, jestli ho nenapadla myšlenka na to, že Bůh si s lidmi zahrává stejně jako hejtman Kohl se svými šašky v koncentračním táboře. Že je má pouze pro svou zábavu.

Ta jednoduchá myšlenka mě překvapila, nabízela se přitom sama. Ale sám jsem ji nebyl schopen uchopit.

Fisch se po zbytek knihy snaží tuto tezi vyvrátit. U hrbáčova přesvědčení se mu to podaří.

3) Naznačené hrůzy holokaustu

Nemá smysl rozebírat, jakými nepopsatelnými hrůzami museli vězni v koncentrácích procházet. Fischlovi se je ale daří popisovat pomocí náznaků.

Jako když hvězdopravec Max nemohl číst z hvězd pro přílišný dým valící se z pecí.

Jako když hrála kapela lidem stojícím ve frontě před sprchou, aby neslyšeli ty, kdo už se dovtípili, že ze sprchových hlavic žádná voda nepoteče.

4) Řešící Bůh

Že Adam Wahn svůj dlouholetý plán – zabít vraha svojí manželky Walze – nakonec neuskuteční, bylo v průběhu románu poměrně zřejmé. Autor se o to pečlivě postaral, když popisoval Wahnův příklon k Jahvemu.

Překvapilo mě ale, jak Fischl celou situaci vyřešil. Někdejší kapitán koncentráku se otočí do moře a spáchá sebevraždu, protože tváří v tvář člověku, kterému v minulosti tolik ublížil, se v něm probudí lítost a svědomí, jehož tíži už nedokáže unést.

V románu je to připisováno božímu záměru, takže Wahn mohl zůstat očištěn a Bůh si ho k sobě mohl vzít bez poskvrny.

5) Moudrý Menach Salz

O této postavě, sliboval nám vypravěč, jsme se měli dozvědět mnohem víc. A přiznám se, že mě opravdu mrzí, že na to nedošlo. Pronášel úžasné věty. V hlavě mi utkvěly dvě:

„Ten, koho potkáš, ti může pomoci, i když se nedomluvíte. Možná že se na tebe usměje, možná že ti podá ruku, možná že tě poplácá po zádech. Ono i tohle všechno může člověka povzbudit a jde se mu zas lehčeji dál. Ale je ještě jedna možnost. Ten, koho jsi potkal, sám jistě taky někam jde. Když se nemůžeš dopídit vlastní cesty, proč nejít s ním? Kamkoli s ním dojdeš, budeš na tom asi líp, než kdybys bloudil sám dál.“

nebo

„Ono se většinou najde něco jiného, než co se hledá. Vyjdeš si třeba na houby a vrátíš se s kupou jahod. Hlavní je, nikdy nepřestat hledat. I když nenajdeš zrovna to, cos hledal, ten, kdo hledá, opravdu hledá, najde vždycky něco dobrého, něco, co se mu hodí.“

Děkuji za přečtení. Jestli jste se dostali na tyto stránky, přestože jste šli zrovna na houby a obsah se vám líbil, nechte nám zde váš e-mail. Pravidelně vám budeme do vašeho inboxu zasílat jahody – novinky a zajímavosti ze světa literatury.

A taky nás můžete sdílet. Budeme vám vděční!