Jakub Stanjura o Medúzách: Vypravěčku si netroufám diagnostikovat, chtěl jsem ji jen následovat a pozorovat její proměnu
Jedna z komet české literární scény posledních let Jakub Stanjura nedávno vydal druhý román Medúzy. Povídali jsme si společně o tlaku z očekávání po úvodním debutovém románu, o mezilidských vztazích v jeho románech nebo o ženské rivalitě v patriarchální společnosti. Dotkli jsme se také námětu jeho potenciální třetí knihy. Pokud nějaká bude…
Každý člověk (a hlavně sportovec) vám potvrdí, že obhájit vítězství je mnohem těžší než ho získat napoprvé. Uvědomoval jste si už ve chvíli, kdy Srpny získávaly jeden nadšený ohlas za druhým, že druhá kniha bude o to náročnější?
Že je druhá kniha náročnější než ta první, slýchám od spisovatelů a spisovatelek už roky a musím to potvrdit. Naplno mi to ale došlo až u psaní Medúz, kdy jsem po několika měsících práce zjistil, že netuším, jestli chci rukopis vůbec dokončovat. Nejen proto, že pro mě byl osobní, ale i proto, že jsem nedokázal propojit všechny dějové linky a motivy tak, jak bych si přál. Pomohlo mi dát tomu čas a odpočinout si, i když jsem se tomu zprvu bránil.
V některém z rozhovorů jste říkal, že jste se nejdřív potřeboval vypsat ze Srpnů, a teprve když jste měl dojem, že už nepíšete něco podruhé, pustil jste se do Medúz. Jak dlouho vám to trvalo a kolik stránek jste hodil do koše?
Trvalo to zhruba čtvrt nebo půl roku psaní. Poté bylo potřeba to, co vzniklo, protřídit. Nevím přesně, kolik stránek jsem vyhodil, ale zhruba kolem dvaceti nebo třiceti jich asi bylo. Ony ale i ty vyhozené stránky něčemu poslouží — nakonec díky nim víte, kudy cesta nevede, anebo naopak kudy vede, ale vy tuto cestu chcete ponechat zastřenější, tajemnější.
V Srpnech jste se zabýval zejména partnerským vztahem mezi mužem a ženou. V Medúzách hraje prim přátelství dvou žen. Budete v tomto pátrání po různých dynamikách vztahů pokračovat i nadále?
Myslím, že vztahy budou pro mou tvorbu vždycky důležité. Ono to bez nich v literatuře ani moc nejde. Nejsem si ale jistý, zda chci pokračovat ve vztazích, které na sobě parazitují nebo se navzájem ničí. Minimálně v další knize, pokud nějaká bude, bych se rád zaměřil na vztahy, které můžou člověku pomoct.
V Medúzách je české státní zdravotnictví vykresleno dost otřesně. Všechny zážitky jsou údajně Vaše nebo Vaší kamarádky. Nás hodně oslovila obava, že pod zásahy necitlivého doktora pacient přestává být pánem svého těla. Vychází přímo tenhle pocit z reálného vnímání situace, nebo jste si to do románu „přidal“?
Je to má osobní zkušenost. Ve chvíli, kdy s mým tělem někdo nakládal nedůstojně, cítil jsem se až zvláštně odpojeně, jako by moje tělo nebylo tělem, ale jenom jakousi hmotou. Totéž platilo i v případě, kdy jsem pociťoval příznaky nemoci — když svému tělu nerozumíte a nevíte, co se v něm odehrává, dá se to snadno vnímat tak, že si žije samo od sebe, bez vás.
Důležitou roli v románu hraje nepochopení druhého člověka. A zároveň závist nemocného ke zdravému. Hlavní bezejmenná postava je bezesporu nemocná ve fyzickém smyslu slova, ale když jste ji psal, vnímal jste ji i jako postavu nemocnou psychicky?
Netroufám si vypravěčku diagnostikovat, je ovšem pravda, že jisté psychopatické a sociopatické sklony určitě má. Pro mě tahle její stránka ale nepředstavovala nic, co bych si potřeboval vysvětlovat, konkrétněji označovat nebo pojmenovávat. Chtěl jsem ji jen následovat a její proměnu pozorovat.
Jedním z velkých témat románu je také ženská rivalita. Vy sám jste podle svých slov vyrůstal obklopen ženami. Jaký rozdíl vnímáte mezi vzájemnou ženskou a mužskou rivalitou?
Vlastně nijak zásadní. Rivalita je pro mě rivalita, ať už jde o ženy, nebo o muže. Domnívám se však, že rivalita je u žen častější, protože patriarchální společnost nemá ráda, když si ženy rozumějí, když si pomáhají, soucítí spolu, podporují se, protože by to mohlo znamenat, že se nedejbože spojí a v systému, ze kterého mocní muži po staletí čerpají, nastane změna.
Máte už rozepsáno něco dalšího? Pokud ano, prozradíte něco málo o svém vznikajícím rukopisu?
Námět na třetí román už mám, ale zatím mi k jeho rozepsání chybí chuť. Rád bych se v dalším díle věnoval dostupnosti bydlení a vlivu architektury na lidskou psychiku. Po všech událostech, které v souvislosti s mou knihou v minulých týdnech nastaly, se však intenzivně zamýšlím, jestli chci v literárním provozu vůbec zůstat. Pro své čtenáře a čtenářky mám každopádně jedno velké překvapení, které snad budu moct brzy sdílet. Tak uvidíme.