Kdo je Miroslav Hlaučo, vítěz poslední Magnesie Litery?
Svým debutovým románem Letnice zaujal jak kritiky, tak čtenáře. Zájem o Miroslava Hlauča přirozeně vzrostl po získání ocenění Kniha roku i Debut roku nejprestižnější tuzemské ceny Magnesie Litery. Kdo je Miroslav Hlaučo? Muž, jenž se věnuje věcem, které ho naplňují a zároveň pomáhají ostatním. Ve vědě i literatuře.
Narodil se v roce 1967 ve slovenské Bobrovici, v Bratislavě vystudoval klinickou farmacii a krátce po sametové revoluci přesídlil do Prahy. Už tehdy měl v hlavě námět na svůj první román, a dokonce i prvních 15 stran knihy. Tehdy ještě ve slovenštině. V českém hlavním městě vystudoval režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě UK.
Jeho profesní život se ale stočil směrem k vědě, přesněji do oblasti výzkumu léčiv a buněčných biotechnologií. Co si pod tím představit? „Pomáhám s vývojem technologií a logistikou odběru a přepravy buněk. Mí spolupracovníci totiž dokážou naučit některé druhy buněk, zejména bílé krvinky, rozpoznávat nádorové bujení a případně ho likvidovat,“ vysvětloval pro Novinky.cz.
„Nádor vzniká v těle velice často, ale fungující imunitní systém ho odhalí a zlikviduje. Někdy se ovšem stane, že je imunitní systém oslabený a že nezvládne nádor zlikvidovat celý nebo že to nepovažuje za prioritu. Zbydou nějaké buňky, které přežijí. A na ně si tělo pomalinku zvykne a začne je považovat za své – a to je začátek nádorového bujení,“ popisuje Hlaučo.
„Já mám na starosti realizaci způsobu, jak pacientovi odebrat potřebné bílé krvinky a jak je dostat během několika desítek hodin živé do Prahy do naší laboratoře, kde se „naučí“ znovu bojovat proti nebezpečí,“ dodává Hlaučo, jehož těší, že má zaměstnání, ve kterém může být ostatním prospěšný. „Mám pocit, že někomu pomáhám, že má moje práce smysl. Dodává mi to optimismus,“ říkal pro stejný server.
Psaním se živit nechce
Kromě vědeckého světa se s radostí pohybuje ještě v jednom. Ten, který se vyjevil v únoru loňského roku, kdy mu nakladatelství Paseka vydalo jeho debut Letnice. To ale neznamená, že by to byl jeho první literární počin. Už od gymnaziálních let píše deníky, povídky, fejetony a básně. „Ale nikdy jsem neměl potřebu se psaním živit. Mě to psaní baví a myslím si, že skládání světa ze slov mě bavilo ještě předtím, než jsem uměl psát,“ řekl pro Itvar.cz.
„Psaní mi nedělá problém, není pro mne námahou, ale hrou. Myslím stejně, jako bych psal. Vnímám svět skrze obrazy, ale okamžitě si je verbalizuju tak, aby tvořily celek, aby o něčem vypovídaly, aby mi z nich vycházel tentýž pocit jako z toho viděného,“ dodal pro stejný web.
K tomu, aby dokončil svůj více než 30 let starý námět Letnic, přispěly dvě události – jedna soukromá a jedna společenská. „Potkal jsem někoho, kdo mi připomínal postavu z knihy Julii, a taky mám pocit, že se dnes zas láme čas,“ říkal Hlaučo.
Julie představuje milostnou linku příběhu, druhá poukazuje na jedno z nejsilnějších témat knihy – změny z důvodu pokroku. V městečku Svatý Jiří, které je umístěno do údolí mezi horami, totiž žijí lidé, kteří jsou zvyklí na zázraky. Jenomže přichází změna zhmotněná v postavě úředníka, před kterým je potřeba zázraky utajit. Startuje tím celková cesta zvykání si na pokrok, ve kterém už pro nadpřirozené události není prostor.
Nejdůležitější zázraky máte v sobě
„Tenhle tajemný, nepopsatelný svět jsem záměrně postavil do kontrastu světa budoucího, který ale stejně jednou musí přijít. Je to nevyhnutelné a je to v pořádku,“ říkal Hlaučo v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Důležité je pro něj poselství, že „můžeme být pokorní vůči okolnostem, protože to nakonec stejně dopadne tak, jak má. Ale není to nějaká rezignovanost, jen poznání, že na některé věci jsme krátcí, což neznamená, že se za správné věci nemá smysl prát,“ dodal pro Novinky.cz.
Ale ještě na skok k zázrakům: „Ať se kolem vás děje cokoliv, ať jsou kolem vás jakékoliv nové vymoženosti, tak to nejdůležitější stejně máte v sobě. Stejně vám zázraky, které si děláte sami, nikdo nevezme,“ řekl Hlaučo pro podcast Radia Wave a přidal další myšlenku: „I literatura je zázrak. Pomáhá léčit, pomáhá lidem být lepšími, klidnějšími a zamýšlet se i nad sebou. To považuji za druh terapie.“
S tím se nedá než souhlasit…
Pokud jste román Letnice ještě nečetli, rozhodně to doporučujeme. Je to na české spisovatelské scéně zcela po právu oceňovaný a chválený kus, který pomocí prvků magického realismu rozšiřuje tematické okruhy současné české literatury. A co je na něm nejlepší? Své si v něm najdou jak intelektuálové, tak lidé bažící po příběhu. Jak lidé přemýšliví, tak čtenáři preferující odpočinkovou literaturu. A takových knih není moc.
Za Literární tlachání,
Ondra