Máme takový zvyk. Ve městech, která navštívíme, vždycky pátráme po místním street artu. Po umění, které prorůstá městem, stává se jeho podhoubím a zdobí jinak omšelá a stará zákoutí. A které o místních a jejich kultuře mnohé prozradí. Máme takové fotky z Drážďan, Porta či Gdaňsku… A pak se vrátíme domů a uvědomíme si, jak člověk občas obdivuje všechno tam venku a přehlíží, co má přímo pod nosem. Jaké je naše pouliční umění a co o nás vypovídá? Viděli jste třeba nový mural od Toy Box na pilířích železničního mostu přes Husitskou ulici? Do Prahy se skrze něj totiž vrátil náš protektorátní superhrdina Pérák. Jelikož ale tvoříme literární podcast, nebudeme se pouštět na pole výtvarného umění, raději vám představíme projekty, které nás zaujaly a v nichž literatura utekla z knižních desek a vydala se do víru velkoměsta…
Literatura jako součást města
Zavzpomínejte na rok 2013… Bylo to poprvé, kdy jsme stáli uprostřed Hlavního nádraží nebo na piazzettě Národního divadla a okouzleně poslouchali tóny Malé noční hudby od Mozarta, kterou hrál na piano neznámý pán. A možná vypadal zrovna jako váš soused. Za projektem Piana na ulici, během něhož se do veřejného prostotu instalovaly tyhle hudební nástroje, a to pro kohokoli, kdo šel kolem a měl chuť si zahrát, stál Ondřej Kobza, pražský kavárník provozující Café v lese.
O dva roky později do ulic kromě hudby přenesl i… poezii. Znáte a máte svůj oblíbený poeziomat? Ten náš je na Náměstí Bratří Synků a je věnovaný umělcům, jejichž život byl nějak spjatý s Nuslemi. Je to například Rudolf Hrušínský, Tomáš Holý nebo Jiří Schelinger. Pokud jste ještě žádný nepotkali, vězte, že hledáte zařízení, které svým tvarem připomíná hlásnou nebo gramofonovou troubu. Pak už stačí jen zatočit klikou a začne se z něj linout jedna z nahraných básní.
A pozor, nejsou jenom v Praze! V Olomouci si takhle můžete poslechnout písně Karla Plíhala či básně Jiřího Wolkera, V Pardubicích zase Vypsanou fixu a Jiřího Grušu, v Plzni Jiřího Suchého a v Humpolci zase Ivana Martina Jirouse nebo Bohuslava Reynka.
Stalo se vám někdy, že jste ráno běželi do práce, za chůze do sebe soukali snídani, a když jste chtěli vyhodit obal do nejbližšího koše… ejhle básnička!
Nám to totiž vždycky náramně zlepší den. Za touhle pouliční poezií stojí PRAHO! project, který vznikl v roce 2021 a jeho myšlenkou není „jenom“ dostat poezii mezi lidi. Každá z básní má totiž svůj unikátní QR kód, který vás zavede na webové stránky, kde můžete odpovědět na některou z otázek. Například: „Kvůli čemu vlastně ráno vstáváš?“, „Kdy jsi naposledy dělal/a něco poprvé a co to bylo?“ nebo „Považuješ tohle město za anonymní?“
Jedním z úkolů tohohle projektu je vytáhnout spěchající lidi z každodenní šedi a přiblížit je sobě navzájem. Že se jim to daří, ukazuje až 25 tisíc anonymních odpovědí, které se tvůrcům projektu sešly a které poukazují na častou osamělost a neporozumění, které nás v rámci velkoměsta trápí.
Skvělé je, že na webovkách mohou lidé sdílet i své kresby, básně či krátké filmy, což z celého projektu dělá dost unikátní a pořád rostoucí záležitost. Tým, který za projektem stojí, vydal navíc už čtyři díly PRAHO! publikace (a tohle v knihovně vážně chcete) a uskutečnil už několik realizací v rámci veřejného prostoru, jako je interaktivní podchod pod tramvajovou zastávkou Vychovatelna či We Should Have a talk na Praze 5 v Jinonicích.
Za zmínku určitě stojí i uskutečněné projekty české umělkyně Alžběty Skalické, které prezentovala ve své diplomové práci v rámci studia na fakultě designu na Technické univerzitě v Liberci. Ten první nese název Intimita města Liberec a jednalo se o vylepování šesti autorských textů inspirovaných atmosférou covidové pandemie do veřejného prostoru.
Ve druhém projektu s názvem Cizí kůže se Alžběta Skalická vydala do osobnější roviny. Během několika měsíců vynesla přes šedesát oufitů, které patřily lidem z jejího širokého okolí. Nechala se v nich vyfotit ve veřejném prostoru a na oblečení vyšila vzkaz. Oba projekty si můžete prohlédnout na instagramovém účtu @prazdneruce.
Některé z těchto projektů by se určitě daly zařadit pod hlavičku tzv. guerilla poetry, tedy žánru, který si klade za cíl publikovat poezii jinde než na běloskvoucích stránkách. Ideálně na nečekaných a nekonvenčních místech, kde bude k lidem nejlépe promlouvat. Pokud o tomto žánru chcete zjistit něco víc, doporučujeme článek obtýdeníku živé literatury Tvar.
Literatura jako performance
Střih a další vzpomínka. Tentokrát z roku 2019. Stojíme na demonstraci Milionu chvilek na Letné, s otevřenou pusou posloucháme vystoupení Tukana a Anatola Svahilce a nenávratně propadáme kouzlu slam poetry.
Tenhle žánr na pomezí poezie a divadla, který stojí na komunikaci a interakci s diváky (ti totiž mimo jiné vystoupení hodnotí a bodují), vznikl v Chicagu v roce 1986 a jeho zakladatelem je americký básník Marc Smith, který ho definoval následovně:
Slam je poezie. Nejde o eseje, povídky nebo krátké příběhy. Občas zahrnuje storytelling a rétorický úvod. Je kombinací mnoha forem, ale základem jeho přitažlivosti (a jeho kořenů) je poezie.
Slam je performance. Básně jsou prezentovány se stejnou mírou preciznosti a profesionality, kterou můžete nalézt u jakéhokoliv jiného performativního umění. To je jeho základním vymezením v rámci poezie.
Slam je soutěž. Soutěž možná není smyslem slam poetry, ale je její základní ingrediencí.
Slam je interaktivní. Žádá zpětnou vazbu od publika. Slam činí z publika aktivního partnera ve všem, co dělá.
Slam je komunita. Někdy se nazývá rodinou, ačkoliv občas nefunkční, ale je mezinárodní rodinou lidí, kteří chtějí oslavovat poezii i performance.
V Čechách se slam poetry, jejíž kolébkou se stala hlavně Plzeň, začala zabydlovat v roce 2003, kdy proběhl první ročník mistrovství republiky ve slam poetry. Tehdy zvítězil prozaik, básník a publicista Marian Palla, jehož v dalších letech následovali Bohdan Bláhovec, Filip Koryta (Dr. Filipitch) nebo Josef Procházka (Strýc Pepin). A my druhým dechem dodáváme další slammery, jejichž tvorbu máme rádi: Vašek z Aše, Tali, Dejv, Večerka, Thea či Emphatic.
Pokud jste slam poetry ještě nezažili, podívejte se na přehled nejbližích akcí na slampoetry.cz a vyrazte! Budete se smát a zároveň se nad hloubkou některých textů i dojímat. Doopravdy to stojí za to.
Mimochodem platforma slampoetry.cz získala spolu s Tomášem T. Kůsem, promotérem a pořadatelem slam poetry večerů, letošní Magnesii Literu za přínos knižní kultuře.
Literatura, kterou můžete nosit
Taky vás občas některý autor nebo kniha nadchne natolik, že byste si je klidně dali na triko jako doporučenou četbu pro kolemjdoucí?
Pokud je tím autorem Franz Kafka, Karel Čapek, Božena Němcová, Karel Hynek Mácha nebo Václav Havel, pak vám tohle přání splní česká značka Bohéma, která je zároveň rodinným neziskovým projektem. Vyrábí totiž (nejenom) trička s motivy odkazujícími k české historii a kultuře.
Takovou třešničkou na dortu je fakt, že jejich prodejna sídlí v MacNevenově paláci na Praze 1. V domě, kde žil a také zemřel František Palacký a následně i jeho zeť a další důležitá postava českých dějin František Ladislav Rieger.
Pokud by vaší oblíbenou knihou naopak byl Spalovač mrtvol Ladislava Fukse nebo Pábitelé Bohumila Hrabala, pak mrkněte na stránky české firmy Artopia.


Poezií jsme začali a poezií taky skončíme, konkrétně u kreativce Přemka Adamce, který stojí za značkou Poetryko a píše pro ni autorské básničky.
Děkujeme za přečtení a třeba někdy u poeziomatu nebo na jednom ze slam poetry večerů!
(A i když to tak třeba může vypadat, žádnou spolupráci ani s Bohémou, ani s Artopií nemáme. To se nám jenom líbí, co dělají.)