Knihy, které ocenil až čas
Těšit se, až konečně vyjde kniha, kterou si z celého srdce toužíte přečíst, je jeden z nejhezčích a zároveň nejotravnějších pocitů! Většinou to funguje tak, že máte danou knihu na seznamu. Nu a pak ji jednoho dne zmerčíte v knihkupectví, zajásáte a zkrátka si ji koupíte. U těch, na které se těšíte opravdu hodně, máte datum vydání zaznamenané v diáři a už v dopoledních hodinách utíkáte ke svému oblíbenému knihkupci (dobře, přiznáváme se, máme zakroužkované datum 12. září). A pak jsou ty výjimečné případy, které vás donutí k nečemu, co je za normálních okolností nemyslitelné… stát hodiny ve frontě. Máte takové výjimečné případy?
My máme dva. Psal se začátek roku 2008 a my se nemohli dočkat, až budeme v rukou svírat poslední díl Harryho Pottera. Střih. O tři roky a devět měsíců později měl Paulo Coelho v Luxoru autogramiádu při příležitosti vydání tehdejší novinky Alef a my znovu přešlapovali ve frontě.
Tyhle výjimečné případy jsou pro autory splněným snem. Co když se to ale všechno stane přesně naopak? Knihu odmítá nakladatel za nakladatelem (vždyť i zmíněná J. K. Rowling jich obešla 12, než to klaplo s nakladatelstvím Bloomsbury), a když už vyjde, tak po ní obrazně řečeno neštěkne ani pes. Její kvality se totiž ukážou až časem. Stává se to docela často. Dokonce i dílům, která máme v poličce se světovou klasikou…
Začneme symbolicky… Moby-Dickem
Bílá velryba amerického spisovatele pozdního romantismu Hermana Melvilla je dneska nedílnou součástí osnov literatury. V době jejího vydání (1851) to ale na bestseller moc nevypadalo. Mnohem větší úspěch měly autorovy předchozí knihy Typee a Omoo, v nichž jsou dobrodružnou formou líčeny Melvillovy vlastní námořnické zkušenosti. Věděli jste, že ze služby na lodi dokonce zběhl? Stalo se tak na Markézách, Melville byl tak pobouřen tím, jak se s posádkou surově a nelidsky zachází, že utekl na ostrov Nuku Hiva. Tady byl ale ke své smůle měsíc vězněn lidojedy, než se mu podařilo utéct a přes Tahiti a Havajské ostrovy se dostal domů. To zní jako docela parádní námět na román, nemyslíte?
Příběh mladíčka Izmaela, který se plaví pod vedením pomstychtivého kapitána Achaba, tak nadšeně přijat nebyl. Ačkoli i tady Melville čerpal z reálných událostí. V první polovině 19. století totiž doopravdy lodě v Pacifiku a jižním Atlantiku terorizoval vorvaní samec, kterému se přezdívalo Mocha Dick. A předobrazem literární lodi Pequod je skutečná velrybářská loď. Jmenovala se Essex a potopila se roku 1820. Několik osob se zachránilo, mezi nimi kapitán Pollard a námořník Chase, ale čekala je dlouhá cesta k záchraně, během níž došlo i ke kanibalismu. Je to moc zajímavý příběh, přečtěte si o tom!
Mladý Melville měl tou dobou svůj alegorický román už rozepsaný, takže když se na jedné ze svých plaveb potkal se synem přeživšího námořníka Chase, který mu dokonce poskytl zápisky svého otce, musel být v sedmém nebi. Po dokončení knihu věnoval dalšímu americkému spisovateli, Nathanielovi Hawthornemu, se kterým ho pojilo nejen přátelství, ale i sklony ke skepticismu.
A co přesně bylo knize vyčítáno? Třeba to, že je příliš dlouhá a staromódní. Z Hermana Melvilla se stal samotářský celní dozorce v newyorském přístavu a jako spisovatel byl zapomenut. To se změnilo až po první světové válce, kdy byla Bílá velryba znovu objevena a byl konečně doceněn i její filosofický a přírodovědný přesah. Autor byl tou dobou ale již po smrti.
A co teprve takové Spolčení hlupců
Osud autora tohoto humoristicko-satirického románu je bohužel ještě o něco tragičtější. John Kennedy Toole byl až neuvěřitelně talentované dítě. Na základní škole díky své inteligenci přeskočil první a čtvrtou třídu, na střední byl zase duší školních novin, které editoval, psal do nich články a kreslil i komiks. Na vysokou pak zamířil na Kolumbijskou univerzitu, kde studoval anglickou literaturu (studia mu krapet protáhla služba v armádě). Zároveň vyučoval i na Hunter College v New Yorku, kde se ve svých 22 letech stal nejmladším vyučujícím profesorem v historii školy.
A jak to bylo s obtloustlým a potrhlým intelektuálem Ignácem Reillym, který doposud v matčině domě koukal na televizi a sepisoval knihu o morální zkaženosti dnešního světa, a nyní se musí vydat do práce? Knihu Toole dopsal v 60. letech a nabídl ji několika nakladatelstvím. Byl odmítnut. To ho pravděpodobně zasáhlo natolik, že se rozhodl v jednatřiceti letech spáchat sebevraždu.
Jeho matka (která byla mimochodem hodně dominantní a hrála v jeho životě velkou roli) to však s rukopisem nevzdala a s pomocí spisovatele Walkera Percyho se jí po dalších jedenácti letech podařilo najít nakladatele. Kniha vyšla v roce 1980 a hned další rok získala Pulitzerovu cenu. Díky tomuto věhlasu pak mohla vyjít i autorova prvotina Neónová bible, kterou napsal v šestnácti letech.
Smolaře Lymana Franka Bauma zachránil Čaroděj ze země Oz
Ten nadpis neberte, prosím, doslova. Americký spisovatel Lyman Frank Baum byl naopak veliký optimista a v životě se jen tak nevzdával. A že toho vyzkoušel opravdu hodně! Pracoval na slepičí farmě, psal sloupky do novin, produkoval divadlo, dokonce si s manželkou v Aberdeenu otevřeli obchod, který se jmenoval Baumův bazar, ale brzo zkrachovali, protože Baum měl ve zvyku rozdávat zboží na úvěr. Zkrátka ani v jedné jeho činnosti se mu úplně nedařilo.
Jen jedno ho provázelo celý život. Psaní. A tak se do něj nakonec dal. Říká se, že jeho Čaroděje ze země Oz byl nakladateli odmítnutý tolikrát, že si Baum vedl dokonce deník, který nazval „A Record od Failure“ a schraňoval v něm všechny zamítavé dopisy, které obdržel. Přesto je z Čaroděje ze země Oz jedna z nejslavnějších dětských knih. Tím ale jeho tvorba rozhodně nepřestala, nakonec vydal 41 dalších novel, 83 povídek a přes 200 básní. Některé vydával pod svými psedonymy, jako byly Edith Van Dyne, Floyd Akers, Laura Bancroft a další.
Došlo i na Mistra…
Taky se vám (spolu s Ondrou) nechce věřit, že by se odmítnutí mohlo týkat i velikána současné americké literatury Stephena Kinga? Ale je to tak. Jeho první kniha Carrie o dospívající dívce s telekinetickými schopnostmi byla prý odmítnuta třiceti nakladateli.
King se vůbec se svojí prvotinou hodně natrápil. Tou dobou žil se svojí ženou Tabithou a dvěma dětmi v obytném přívěsu, učil angličtinu a psal články pro pánské časopisy, jako byl třeba Cavalier. Právě do něj byla původně Carrie určená, ale King se ji nakonec na radu kamaráda rozhodl vydat zvlášť. Několikrát ji přepsal a vlastně moc nevěřil, že by mohla mít úspěch. Naštěstí se objevilo nakladatelství Doubleday a zachránilo situaci. Možná právě díky nim a editorovi a Kingovu příteli Billu Thompsonovi může mít Ondra plné minimálně dvě poličky v knihovně. Navíc v té podobě, v jaké knihy známe, protože třeba zrovna Carrie měla mít původně úplně jiný konec.
Winter Is Coming
George R. R. Martin začal psát svojí ságu Píseň ledu a ohně už v roce 1991, ale první díl nazvaný Hra o trůny spatřil světlo světa až o pět let později. Po svém vydání sice získal Cenu Locus za nejlepší fantasy román, ale knihu přesto znali spíše fanoušci žánru, nikoli široká veřejnost.
To se změnilo v roce 2011, tedy patnáct let od vydání, kdy se z knihy stal díky seriálu HBO celosvětový fenomén. Tou dobou už bylo na pultech knihkupectví pět dílů ságy, takže čtenáři měli před seriálem zpočátku náskok. Ten ale brzy zmizel a my na Vichry zimy a Sen o jaru čekáme doteď… V tomhle případě knihu nezkouší čas, ale naopak autor a čas zkouší nás.
Co myslíte, dočkáme se někdy?
Za Literární tlachání,
Kačka
Krásný článek. Ukazuje, jak moc je důležité nenechat se odradit prvním odmítnutím 🙂