Charles Baudelaire prý na svých procházkách kolem Seiny venčil na vodítku… kraba.
Ernesta Hemingwaye napadlo smíchat panáka absinthu se šampaňským a na světě byla nejen kniha, ale i nový drink… Death in the Afternoon.
Stephen King trpí triskaidekafobií… chorobným strachem z čísla 13.
Životy spisovatelů, stejně jako všech ostatních lidí, jsou plné bizarních, humorných, ale i smutných příhod. Jenom ty spisovatelské jsou jaksi víc vidět. A při studiu literatury vám zkrátka uvíznou v paměti. Ruku na srdce, spolu se jménem Karolíny Světlé vyhrkneme (s opoceným čelem a se stále živou vzpomínkou na maturitní komisi) název knihy Kříž u potoka, ale zároveň s románem nám někde vzadu v mysli vytane i její zakázaná láska k Janu Nerudovi. Pojďme si společně vyzkoušet, kolik podobných střípků si pamatujeme…
Jakou otázku si klademe?
Co bylo dřív? Slepice, nebo vejce? Tenhle paradox, který zkoumá vztah dvou věcí, jež nemohou vzniknout jedna bez druhé, nás provází už od starověku, konkrétně od dob antického spisovatele a filosofa Plútarcha. A nás napadlo (v podcastu jsme na to už narazili několikrát), že v literatuře máme podobný fenomén. A to otázku: Může dílo existovat nezávisle na svém autorovi?
Je možné na literární dílo nahlížet jako na samostatný a svébytný útvar a nepromítat do něj život, zkušenosti a povahu jeho autora?
Stejnou otázku (a berte to, prosím, jako lehkou nadsázku) si položil i František Kotleta ve svém otevřeném dopise Sergeji Lukjaněnkovi, když se druhý zmiňovaný vztekal, že se nakladatelství Argo rozhodlo dále nevydávat jeho knihy vzhledem k jeho politickým názorům. A odpověděl si s kotletovskou upřímností a humorem…
Vždy jsem totiž věřil, že umění má stát oddělené od autora. Už jenom z toho důvodu, že většina spisovatelů jsou tak trochu idioti. Holt, není každý velikán ducha a morálky jako Karel Čapek a člověk je ve své podstatě tvor zlý, hloupý a zabedněný a není důvodem, proč by autoři knih měli být výjimkou.
Nebo je to tak, že životní příběh daného spisovatele je s jeho dílem spjatý natolik, že jedno by nemohlo existovat bez druhého? Napsal by Anton Myrer Poslední kabriolet přesně tak, jak ho známe, kdyby nestudoval na Harvardu a za 2. světové války nevstoupil do námořní pěchoty?
A co tím chceme říct?
Ať už v otázce tohoto literárního paradoxu stojíme na jakékoli straně, pravdou je, že nás životy našich oblíbených spisovatelů prostě a jednoduše zajímají. Chceme vědět, jaký byl a co si prožil člověk, jehož slova se dotkla našeho srdce. Jehož věty jsme si uložili do paměti, bez ohledu na to, jak dlouho máme po maturitě. Jehož knihy doporučujeme přátelům a nenápadně podsouváme našim dětem, když máme pocit, že dorostly do toho správného věku, aby si přečetly Malého prince.
Kromě toho, že nám tyhle zajímavosti ze života spisovatelů a spisovatelek pomáhají pochopit a zapamatovat si jejich knihy, můžou nás přivést i k literatuře, kterou jsme do té doby opomíjeli. Nebo zkrátka neznali. Krásně to ve své tvorbě ukazuje Karolína Zoe Meixnerová, česká influencerka a popularizátorka literatury, která na sociálních sítích vystupuje jako cojezoe_.
Na svém Instagramu a TikToku tvoří videa, v nichž svým sledujícím vtipně přibližuje životy (a tím i díla) jednotlivých spisovatelů – zprvu hlavně Boženy Němcové, Jana Nerudy či Karla Havlíčka Borovského. Zároveň je i autorkou podcastu a blogu Literární hysterie a tří knih Průvodce literární hysterií 19. století a dvoudílného Národního opruzení. Nyní rozjíždí i Literární klub dam, který navazuje na myšlenky v úvodu zmíněné Karolíny Světlé.
Tak dost už literárního filosofování a vzhůru na slibovaný kvíz!
(A nemusíte se bát, odkaz vás nezavede na nějakou pochybnou a neznámou stránku, kvíz je opět vytvořený v Google formulářích.)
A pokud byste si kvíz užili, dejte si i náš první, který byl zaměřen na první věty: