Dvanáct měsíců, dvanáct knih, které jsme v našem podcastu Literární tlachání v roce 2023 probírali. Které knihy nás nejvíc oslovily? Jaká natáčení jsme si užili? A co jsme si z uplynulého roku 2023 vzali do toho nového? Na konci dvojrozhovoru najdete i pět našich nejposlouchanějších epizod za uplynulý rok.
Která kniha byla podle tebe nejlepší? A která naopak největší propadák?
Kačka: Páni, nevím, jestli dokážu vybrat jednu nejlepší. Hodně dlouho po dočtení a nahrávání jsem myslela na Všechny řeky od Dorit Rabinjan a úplně nový čtenářský zážitek mi zase přinesl Život za život. Maylis de Kerangal si vybrala emotivní téma a podařilo se jí ho zpracovat hodně netradičně, asi nikdy jsem nečetla knihu, jako je tahle. A pak je tady samozřejmě U severní zdi Petry Klabouchové, což je neuvěřitelně smutné, ale zároveň moc důležité čtení o osudech žen, které byly v 50. letech vězněny na Pankráci. Tu nejlepší vybrat nedokážu, jsem vděčná, že jsme měli při výběru knih šťastnou ruku. Doopravdy vedle jsme šlápli snad jen se španělskou detektivkou Obřad, tu bohužel musím označit za propadák.
Ondra: Nejlepší byl určitě román Petry Klabouchové U severní zdi. Důležité mi přišlo nejenom téma, ale také schopnost zpracovat historické události do čtivé podoby. Jako nadstavbu velmi oceňuji, že bylo jasně a mnohokrát deklarováno, které postavy vycházejí z reálných historických událostí a které jsou vymyšlené, aby text „lepily“ do jednolitého příběhu. I když jsem se nedávno dozvěděl, že i Muž s dírou v srdci měl mít také svého reálného představitele. Na to bych se autorky ještě rád zeptal. Největší propadák byl určitě Obřad. Mizerně napsaná detektivka. Vůbec nechápu, za co sbírala trojice spisovatelů vydávající se pod pseudonymem Carmen Mola literární ocenění.
Natáčení o které knize sis nejvíc užil/a a která se ti natáčela nejhůř?
K: Dopředu tuším, že u téhle odpovědi se s Ondrou shodneme. Nejvíc jsem si užila natáčení podcastu u Knihy, kterou posypal hvězdný prach Nory Eckhardtové. Ta kniha je neuvěřitelně zábavná a milá, povídání o ní nás oba hodně bavilo. Naopak asi nejvíc jsme se trápili u Pasažéra Cormaca McCarthyho. Nebylo to tím, že by to byla špatná kniha, ale je hodně náročná a komplikovaná, navíc ještě není kompletní – v únoru by měl vyjít pod názvem Stella Maris její druhý díl, který mi snad pomůže ji lépe uchopit.
O: Pro mě to bylo určitě natáčení o románu Kniha, kterou posypal hvězdný prach od Nory Eckhardtové. Bylo to samozřejmě vynikající knihou, ale také bych řekl, že díky této knížce jsme zjistili, co nám sedí, o jakých knihách chceme natáčet. Povídání o Hvězdném prachu přišlo krátce po té pro mě nejnáročnější, Pasažérovi od Cormaca McCarthyho. Rozdíl nemohl být větší. V pochopení knihy, v radosti z četby, ale hlavně z chemie, kterou jsem z nás při natáčení cítil.
Která kniha tě nejpříjemněji překvapila?
K: Budu se asi opakovat, ale pro mě to byla Kniha, kterou posypal hvězdný prach. V tu dobu jsem četla pár docela těžkých knih po sobě a najednou jsem držela v ruce tuhle kouzelnou knihu s krásným přebalem, která mě vzala na fantastický výlet do staré Prahy, do světa knihkupců a knih. Byla to krásná oddechovka, v tom nejlepším slova smyslu!
O: Těch bylo víc, ale kdybych měl vypíchnout jednu, byl by to zase román U severní zdi. Velmi mě potěšily i romány Kniha, kterou posypal hvězdný prach a Neděle odpoledne. Pro mě to byl první román od Viktorie Hanišové a moc se mi líbilo vykreslení postav, jejich vzájemné působení a samozřejmě mě těšila záhada pravidelného mizení tatínka, která se celým románem prolíná.
U které knihy jsi zažíval/a nejvíc emocí?
K: Předem přiznávám, že jsem typ čtenáře, který se příběhem nechá hodně strhnout, a pokud je mi některá z postav sympatická, snadno se s ní ztotožním. Takže smutné či nespravedlivé příběhy (a že jsme jich měli) často obrečím, zvlášť když vím, že mají reálný základ. Nejvíc jsem si tedy poplakala u románů Všechny řeky a U severní zdi.
O: Těch bylo hodně, protože jsme si loni vybírali hodně knih s tematikou toxického prostředí. Společným jmenovatelem bylo bezpráví na dětech. Les v domě, Pláňata, Neděle odpoledne. Ale nejvíc emocí jsem zažíval U severní zdi. Petře Klabouchové se podařilo velmi dobře vykreslit bezpráví, které musely hrdinky v pankrácké věznici zažívat.
Je nějaká kniha, která tě mrzí, že jste ji nestačili natočit?
K: Trochu mě mrzelo, že jsme nestihli knihu Nebe od japonské spisovatelky Mieko Kawakami, která se věnuje tématu šikany. A pak taky postapokalyptickou pohádku pro dospělé Lampář, lodivodka a kluk z továrny na slzy od Kateřina Havlíkové.
O: Určitě Srpny od Jakuba Stanjury. Měli jsme ji v hledáčku, ale nakonec jsme zvolili jiné. Kniha je zase o toxickém prostředí, tentokrát o gaslightingu. A je famózní. Člověk ani nechce věřit, že jedná o autorův debut.
Byla někdy chvíle, kdy jsi chěl/a podcast vzdát?
K: Určitě ne. Mě vždycky bavilo povídat si s Ondrou o knížkách a udělat z tohohle povídání pravidelný podcast bylo za odměnu. A trvá to i po roce a kus, co nahráváme, takže nikdy nebyl důvod to vzdát – ale přiznám se, že už jsem párkrát chtěla vzdát samotné natáčení a posunout jeho termín, protože jsem začala danou knihu číst moc pozdě. Ale nakonec jsem to vždycky stihla, můj rekord je 300 stránek za noc :)
O: Zatím ne. Mě čtení, a hlavně natáčení s Kačkou hrozně baví. Já měl v minulosti trochu potíže s vytrvalostí – pro věci jsem se snadno nadchl, ale nedokázal u nich vydržet. A tak, když jsme začínali tenhle podcast, jsem si řekl, že to dělat chci. Dobře jsem si uvědomoval, že jsme úplní amatéři, ale věřil jsem, že se budeme postupně zlepšovat.
Kterou postavu sis nejvíc zamiloval/a? A která ti byla nejméně sympatická?
K: Může to být i zvířecí postava? Já si totiž úplně zamilovala Radar, fenku z Kingovy Pohádky. Vlastně jsem si zamilovala většinu postav z téhle knihy - pana Bowditche, Doru, Charlieho a jeho tátu… A nejméně sympatická mi byla určitě postava dědy z knihy Les v domě. A také ti, se kterými měl co do činění Muž s dírou v srdci v románu U severní zdi.
O: Mám v oblibě hlavní postavy Stephena Kinga, takže úplně nejvíc mi přirostl k srdci Charlie z románu Pohádka. Navíc jsem mu záviděl dobrodružství, které mohl prožít. Nejméně sympatická mi byla babička z Lesu v domě a taky maminka z Pláňat. Obě systematicky pracovaly na ponižování svých blízkých.
Kde nahráváš nejraději?
K: Posledních pár dílů jsme nahrávali v mém milém bistru K v Holešovicích, což je moc prima – pokaždé tam máme přísun skvělého kafe. V létě jsem zase měla nejraději nahrávání venku na dece ve Stromovce, člověk si připadá jako na pikniku a není tak nervózní z mikrofonu.
O: Zrovna nedávno jsem přemýšlel, že jsme v tomhle ohledu docela promiskuitní. Už jsme nahrávali ve Stromovce, ve Vojanových sadech, u Kačky doma, u mě doma a v poslední době jsme našli azyl v bistru K v Holešovicích, v tamním sklepě s klenutými stropy. Asi nemám místo, kde bych natáčel nejraději, ale vždycky ocením, když je poblíž toaleta, protože během natáčení pořád něco popíjíme.
Máš nějaké rituály spojené s nahráváním podcastu?
K: Během čtení knih na podcast si dělám poznámky do telefonu – myšlenky, co mě u čtení napadnou, konkrétní citace, zajímavé popisy či obraty. Tyhle poznámky pak před samotným nahráváním projdu, vyberu z nich to důležité, trochu je „učešu“, dohledám si další potřebné informace a všechno to přepíšu na papír – to pak tvoří takový můj základní pilíř pro naše povídání. A předtím, než spustíme mikrofon, si musím dát kafe. A určitým rituálem je i naše pauza mezi nahráváním dílu „s obalem“ a „bez obalu“, kdy se jdeme provětrat a povídáme si.
O: Ty získáváme postupně. Já mám celkově rituál při čtení, že když začínám s nějakým románem, vyhradím si pro první čtení delší časový úsek. Lépe se pak v knize orientuju a také nasaju požadovanou atmosféru, na kterou při dalším čtení automaticky naskakuju. A ohledně natáčení podcastu – snažím se knihu dočíst den, dva před natáčením, abych ji měl v živé paměti, ale abych měl dost času o ní přemýšlet. A také abych si mohl najít informace o knize i autorovi předem. Před setkáním si pak připravuju témata, která bych do nahrávání rád zahrnul, a ideálně i citace, které s vybranými tématy korespondují.
Kdybys některé z knih mohl/a přepsat konec, která by to byla?
K: Tu knihu už jsem tu několikrát zmínila, byly by to Všechny řeky od izraelské autorky Dorit Rabinjan. Vím, že bez toho konkrétního konce by kniha nebyla tak působivá, ale… bylo to tak nespravedlivé!
O: Všechny řeky od Dorit Rabinjan. Liat a Hilmímu jsem hodně fandil. A s tím, co se v pásmu Gazy teď odehrává, to ještě získalo na aktuálnosti.
Co jste se v roce 2023 ohledně natáčení naučili?
K: Myslím, že jsme si během loňského roku zase o trochu víc uvědomili, jaké knihy nás baví a kam bychom podcast chtěli směřovat. Taky jsme získali nějaké zkušenosti, například jsme zjistili, že nám víc vyhovuje volnější osnova – dřív jsme měli naše díly mnohem víc strukturované a naplánované a spíš nás to svazovalo, než aby to bylo ku prospěchu.
A na závěr roku jsme se naučili, jak je důležité pamatovat si, kam jsme uklidili SD kartu s nově nahraným dílem :)
O: Hodně věcí. Pro mě je asi nejdůležitější, že pracujeme na tom, abychom natáčeli epizody o knihách, které s námi rezonují. Které k nám promlouvají a vyvolávají v nás emoce. Oba hodně dáme na kvalitu vykreslení postav, na jejich realistický popis. A oba máme rádi dobrý příběh. O takových knihách se nám natáčí nejlépe. Proto jsme si užili natáčení epizod románů Kniha, kterou posypal hvězdný prach, U severní zdi nebo Les v domě. Naopak jsme se trochu trápili u Pasažéra nebo fantasy knihy Sivá krev. Primárně se chceme nad knihami zamýšlet, diskutovat spolu a celý ten proces si užívat. Protože když si to užíváme při natáčení, přenášíme nadšení pro knihy i na naše posluchače. A to je asi hlavní důvod, proč jsme se do toho všeho před rokem a něco pustili.
Pět nejposlouchanějších epizod za rok 2023:
Les v domě (bez obalu)
U severní zdi (bez obalu)
Les v domě (s obalem)
Sudetenland (bez obalu)
Zahrada (bez obalu)
Všech 12 knih, o kterých jsme v roce 2023 natáčeli podcast:
Neděle odpoledne (Viktorie Hanišová)
Les v domě (Alena Mornštajnová)
Život za život (Maylis de Kerengal)