Kolikrát za život už jste tohle rčení slyšeli? A kolikrát jste při něm protočili oči? Jasně, je to metafora a je potřeba ji tak vnímat. Nesoudit podle prvního dojmu či vnějšího vzhledu, ale zaměřit se na vnitřek, kde se často skrývá ta pravá podstata a hodnota, je určitě správně. ALE! Opravdu to platí i u knih, o které se tohle rčení opírá? Není to spíš tak, že je grafický design svébytným uměním a knižní úpravy a samotná typografie jdou ruku v ruce s textem? Vždyť je to obálka knihy, která na nás v knihkupectví promlouvá jako první. A sazba textu, výběr písma a správné nastavení mezer a řádků pro optimální čitelnost se přímo spolupodílí na výsledném čtenářském zážitku. Cílem dnešního newsletteru ale není hodnotit, zda je důležitější text či jeho grafická úprava. Cílem je krátká exkurze do světa, kde se tvoří knižní obálky…
Muž, který vtiskl ráz pražskému metru, Albatrosu i Poslednímu kabrioletu
Taky vás při pohledu na tyto fotografie popadla nostalgie? Pak vězte, že za ni může Jiří Rathouský, český typograf a grafický designér, kterého širší veřejnost zná spíš díky jeho dílu než samotnému jménu.
Pojďme to napravit a trochu si ho představit:
Narodil se v roce 1924 v Praze, po druhé světové válce začal studovat Technickou fakultu na ČVUT, ale nakonec se rozhodl pro studium výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě UK, a to pod vedením profesora Cyrila Boudy.
Po komunistickém převratu v roce 1948 mu bylo studium z ideologických důvodů zakázáno a oficiální promoce se dočkal až v roce 1992. To mu ale nezabránilo stát se jedním z nejvýznamnějších představitelů českého grafického designu.
Ke krásným knihám ho to táhlo, proto začal v padesátých letech spolupracovat s nakladatelskými domy. Vytvořil grafické značky pro nakladatelství Albatros, Československého spisovatele či nakladatelství Olympia.
Stojí za grafickou podobou slavných Odeonek z edice Gama, pro kterou vytvořil autorské písmo Alphapipe. To bylo použito pro 46 titulů klasické literatury jako již zmíněný Poslední kabriolet či Svět podle Garpa.
Byl mistrem informačních systémů. Ty vytvořil například pro hotely Intercontinental v Praze, slavný Thermal v Karlových Varech či pro pražské sídliště Jižní Město II, které vznikalo ve 2. polovině 70. let.
Který systém ale budete znát zcela určitě, je ten, který vytvořil pro pražské metro. Ve spolupráci s designérem Petrem Tučným pro něj vytvořil i bezpatkové písmo Metron, které bylo využíváno pro veškeré materiály až do roku 1985 a jsou jím mimo jiné označeny i jednotlivé zastávky.
Zdroj: www.metroweb.cz Sportovní fanoušky, a především ty fotbalové, by mohlo překvapit, že byl autorem původního loga pražské Sparty.
Zdroj: www.moravska-galerie.cz/vystavy/jiri-rathousky/ Je také autorem dlouhá léta používaného loga Národního divadla, které mělo tvar koruny z lipových listů a písmen ND. V roce 2003 bylo nahrazeno novým logem s českým lvem, které jsme zvyklí vídat dnes, jehož autorem je Milan Jaroš.
Plastika původního loga od sochaře Zdeňka Kolářského. Zdroj: www.vetrelciavolavky.cz, Autor: Jaskub Smolík Se svou životní partnerkou designérkou Dorou Novákovou se spolupodílel na podobě československých expozic na výstavě EXPO 1967 v Montrealu a 1970 v Ósace.
Známý je i svou plakátovou tvorbou.
Zdroj: www.sbirky.moravska-galerie.cz Dílo Jiřího Rathouského toho obsahuje samozřejmě mnohem víc, a pokud byste chtěli na vlastní oči vidět průřez jeho celoživotním dílem, pak utíkejte na vlak a vyražte do Brna, kde bude do 22. února v Pražákově paláci probíhat unikátní výstava Systém Rathouský Metro ● Typo ● Info Design. O jeho knižní grafiku tam určitě nebude nouze.
Zdroj: www.moravska-galerie.cz/vystavy/jiri-rathousky/
Žena, která vdechla podobu prozaickým debutům Marka Torčíka a Jonáše Zbořila. A taky Lolitě
Z poněkud historické exkurze se vrátíme do světa současného grafického designu a typografie a v něm se čím dál častěji skloňuje jméno designérky Nikoly Janíčkové. Její první knižní obálkou byla Mapa Anny českého spisovatele a scenáristy Marka Šindelky – tady máme jedno nenápadné pojítko s Jiřím Rathouským – kniha vyšla pod hlavičkou nakladatelství Odeon. Od té doby má Nikola Janíčková na kontě mnoho dalších počinů, například obálky knih Těla Kláry Vlasákové či Svatá od Sáry Zeithammerové.
Svůj designérský sen si splnila tvorbou obálek k Lolitě Vladimira Nabokova (jednalo se o limitovanou edici pro nakladatelství Paseka) a k Frankensteinovi anglické romantické spisovatelky Mary W. Shelley, kterou vydalo nakladatelství Take Take Take, jehož majiteli jsou právě Nikola Janíčková se svým manželem ilustrátorem Jindřichem Janíčkem.
Pokud byste chtěli vědět, jak probíhala tvorba obálky k Lolitě, pak doporučujeme článek z pera samotné designérky, který napsala pro časopis Časopis Host:
https://www.h7o.cz/clanky/12633-lolita-aneb-zpoved-knizniho-grafika
Obálky Nikoly Janíčkové jsou zkrátka neotřelé a moderní, ačkoli ona samu sebe označuje za staromilce. Ráda používá geometrii a symboliku, která vychází z děje dané knihy (a to my máme nejradši!). Jedním z jejích posledních počinů pak je obálka ke knize rozhovorů o duševním zdraví Jako by mě opustila všechna síla české novinářky Lindy Bartošové. O jejím vzniku autorka moc hezky hovoří v článku časopisu Forbes, jehož odkaz taky přikládáme:
Na závěr jeden literární tip!
Pokud vás téma grafického designu a typografie zajímá, pak doporučujeme skvostnou monografii Lindy Kudrnovské Identita: Příběh českého grafického designu, která vyšla v nakladatelství Paseka. Kromě rozhovorů s pamětníky či současnými výraznými tvůrci a esejů od teoretiků designu či sociálních antropologů se v ní dozvíte, kdo graficky upravil první československou ústavu, nebo jak se na plakátu k filmu Pelíšky objevila lžička.
A jak to máte vy? Jdete čistě jenom po obsahu, nebo vás zláká obálka? A máte nějakou oblíbenou?
Děkujeme, že nás čtete!
Za Literární tlachání,
Kačka