Opravdové dějiny Šumavy jsou moc brutální i na horor, říká o připravované knize Ignis Fatuus Petra Klabouchová
(Zdroj: hostbrno.cz, autor: Jan Horáček)
Kdo posloucháte náš podcast Literární tlachání, víte, že román Petry Klabouchové U severní zdi se nám dostal hluboko pod kůži. Letos, přesněji poslední květnový den, vyjde v nakladatelství Host její nová kniha s tajemným názvem Ignis Fatuus. Anotace zní slibně a my byli tak zvědaví, že jsme autorce napsali s prosbou o rozhovor. A ona k naší velké radosti souhlasila. Pojďme si tedy společně popovídat o nové knize, o šumavských legendách, babičce Růžence a o tom, kde se Petra Klabouchová naučila vypravěčskému řemeslu…
Tajemný název Ignis Fatuus už leccos předesílá, tahle novinka bude totiž mysteriózní horor. Anebo, jak ji Petra Klabouchová označila v rozhovoru pro web Dobreknihy.cz, folk mystery horor. Odehrávat se bude koncem 70. let v okolí řeky Křemelná. Tam, uprostřed šumavských slatí na zakázaném pohraničním území, se začnou objevovat neznámé světelné jevy, které někteří přisuzují provokacím z druhé strany hranice. Místním se ale vybaví pověsti o bludičkách a beztělcích. Na místo je vyslána vědecká výprava, která má za úkol této záhadě přijít na kloub… Najdou rozumné vysvětlení, nebo naopak místní události připraví o rozum je?
Po knize U severní zdi jsem si chtěla trošku víc hrát s fantazií, vyzkoušet sílu slov a zjistit, jestli dokážu čtenáře svým psaním i vystrašit. A zda se ještě dneska umíme bát dávných tajemství, která děsila naše předky po celé generace. Dlouhá léta jsem sbírala tajemné příběhy ze své rodné Šumavy, a tak se pomalu začal rodit tento mysteriózní horor, který chce být něčím víc než jen pohádkou pro dospělé.
— Petra Klabouchová
V květnu Vám v nakladatelství Host vyjde nový román Ignis Fatuus. Ve vašich předchozích knihách Vám byly inspirací zapomenuté skutečné události. V Pramenech Vltavy jste psala o příběhu pozapomenutého koncentračního tábora a utajované podzemní továrny, v románu U severní zdi zase o osudech vězenkyň z 50. let a jejich dětí z pankrácké věznice. Opírá se příběh v knize Ignis Fatuus o skutečné události? Skutečně se taková vědecká výprava v 70. letech uskutečnila?
Já jsem v tomhle mizerná spisovatelka, neumím si vymýšlet věci z nuly. Takže se potřebuji pokaždé o něco reálného opřít. Každá moje knižní zápletka a postava, jejich myšlenky, věty jsou poskládány ze stovek střípků skutečných příběhů a lidí, kteří třeba jen na okamžik projdou mým životem a něčím mi zůstanou v hlavě. Stačí jen chvilka v tramvaji nebo v obchodě u regálu s pečivem a něco si z nich pro své psaní ukradnu. Když tomu tak není, když vařím z vody, je to pak na tom psaní znát. Nepůsobí to reálně, nesmrdí to člověčinou.
Takže ano, všechny a všechno, co na stránkách Ignis Fatuus najdete, v sobě má kousek skutečnosti.
Ztracená vědecká výprava do zakázané zóny je takovou šumavskou urban legendou. Mělo jít o skupinku vědců poslaných tajně do lokality mokřadů kolem Křemelné, kde v té době byl vojenský prostor Dobrá Voda. Zmizelé vesničky, rozstřílené hřbitovy, spousta smutných osudů a do toho podivná světla, o kterých se pohraničníci měli domnívat, že se snad jedná o nějakou provokaci či tajné zbraně ze Západu.
(Autor: František “Fanouš” Zvoneček)
Někdy koncem 70. a začátkem 80. let se tak Šumavou začíná šířit legenda o vědcích, co už se, až na jednoho, nikdy nevrátili. Co se tam mezi slatěmi setkali s pradávným zlem a pomstou tohohle kraje. Dlouho se o výpravě šeptalo jako o skutečnosti. Čemuž samozřejmě napomáhal minulý režim, kdy se o téhle lokalitě mohlo jenom vyprávět, začínal tam zakázaný svět, děly se bohužel nejrůznější prasárny, lidé mizeli a už se nevraceli, no a lidská fantazie jela naplno.
Jsou šumavské vesničky, kde se tomuhle příběhu dodnes věří. Jinde o něm nikdo neslyšel. Říká se, že údajně jeden z členů výpravy přežil a byl nalezen dělníky na dráze, jinde se zas vypráví, že ho našli pohraničníci. Měl skončit v Bohnicích a už z něj nikdo nikdy nedostal ani slovo. Jen do konce života prý trpěl hrůzou ze světla.
Vím, že se po stopách vědců vydalo mnoho hledačů záhad, dokonce i Ivo Mackerle, ale zatím žádná stopa. Bludičky naopak alespoň jednou v životě zahlédlo mnoho Šumaváků. Možná vám to na první dobrou nepřiznají, ale divili byste se, co začnou vyprávět, když se trochu prolomí ledy. Však ještě před sto lety o šumavských bludičkách psal Karel Klostermann jako o sněhu nebo o mlze, byly přirozenou součástí našeho kraje, nikdo se neptal, jestli na ně věříte nebo ne.
Pak přišla válka, vyhnání, vysídlení, vesničky zmizely, dodnes tam nikdo nežije, natož, aby se tam mezi mokřady toulal za podzimních nocí. Takže možná zmizel člověk, ale bludičky zůstaly. Co si myslím já? Tak přece si ještě před vydáním knížky neodstřelím hlavní záhadu…
Vy pocházíte ze Šumavy, vaše rodina tam žije po mnoho generací, takže je jasné, že k místnímu kraji máte silné pouto. Slýchala jste jako malá pověsti o bludičkách a beztělcích?
To byly moje oblíbené pohádky na dobrou noc. Vyprávěla mi je moje volarská babička Růženka. Ona patřila k poválečným reemigrantům, jako maličká na Šumavu přišla s rumunskými Slováky. Pocházela přímo z kraje Vlada Drákuly. Po válce je tam přijeli naverbovat, aby se vrátili zpět do vlasti, na jejich krásné Slovensko. Jenže je podvedli, vlak na Slovensku ani nezastavil a vystoupili až někde vysoko na Šumavě. Takže místo hroznového vína a rajčat tu ztěžka vypěstovali třeba jen brambory.
Ale s nimi přišel na Šumavu také ten slovensko-rumunský folklór plný příšerných bytostí, které jsme tu předtím neznali. A krásně se promíchal s křesťanskou pověrčivostí německy mluvícího obyvatelstva a takovou tou černou magií místního lidu gabrétských lesů sahající až někam ke keltské historii kraje. Krásně se u toho člověk bojí.
Bohužel babička brzy pochopila, že tímhle mě neuspí, spíš naopak. Ale to už jsem začala tyhle příběhy vyprávět já. Rodiče i prarodiče ještě pracovali, já byla nejstarší z nové generace a měla jako malá často na starost celou smečku bratranců (holky se u nás nerodily). No a udržet je na uzdě se mi dařilo pouze příběhy o záhadách Tutanchamonů, nacistických pokladech pod šumavskými kopci, o bludičkách, o zakletých hřbitovech.
(Autor: František “Fanouš” Zvoneček)
S mým dědou, který mi byl vždy věrným parťákem, jsme pak tohle všechno ještě posunuli o něco dál, kdy já nejdřív vyprávěla drobotině děsivé příběhy o legendách z mokřadů, a pak nás dědeček v noci vypustil samotné do šumavských lesů. Bylo nám tak osm, devět let. Dneska by to asi neprošlo, ale přežili jsme všichni a já se tenkrát takhle naučila vypravěčskému řemeslu.
Máte ráda historii, zapomenuté příběhy… To pro následující prozaické zpracování vyžaduje hodně rešerší. Materiály na román U severní zdi jste sbírala půl roku, povídala si s pamětníky či jejich potomky, procházela jste archívy, dostala jste se i k motákům, které ženy z pankrácké věznice posílaly. U Pramenů Vltavy jste se zase inspirovala případem vraždy, který se stal v Itálii, kde žijete, a byl hodně medializovaný, takže jste se musela ponořit do průběhu vyšetřování. Z jakých zdrojů jste čerpala při psaní Ignis Fatuus? Zavedla Vás příprava na nějaká zajímavá místa?
Ignis Fatuus je vlastně takovou sestřičkou Pramenů Vltavy. Pocházejí ze stejné inspirace. Před pár lety jsem chtěla napsat příběh o Pohádce. To místo asi mnoho lidí nezná, ale je to opuštěná šumavská samota, původním jménem Christlhof, přezdívaná pro svůj krásný výhled Pohádka. To místo, řekněme, nepřineslo svým majitelům příliš štěstí. Je nad ním už pár století cosi jako černý mrak zkázy a smrti. Posledním z jeho obyvatel byl nechvalně známý Ivan Roubal, sériový vrah. Možná znáte příběh prasat, která tam choval, a těl, která zmizela… Tak to je Pohádka.
A já ten příběh chtěla protkat podobnými místy a osudy v okolí. Dějiny v tom kraji nebyly k lidem vždy přátelské, krev tekla často, proklatých míst i smutných vzpomínek jsme si tam sami vyrobili pěknou řadu. Takže jsem sbírala nějaký čas tyhle pověsti. Legendy, nehody, tragédie, kriminální případy, záhady Šumavy. Pak jsem začala psát. A když jsem byla ve třetině, zjistila jsem, že právě vychází kniha na úplně stejné téma. Nezbylo mi nic jiného než těch sto stránek vymazat. Ale zbyly mi všechny materiály. A tak jsem je začala zpracovávat jedno po druhém. První byly Prameny Vltavy, zamlčovaný koncentrační tábor uprostřed šumavského pralesa. Teď přišla řada na Křemelnou a její stíny. A ještě mi toho doma zbývá dost na další a další knížky.
A zajímavá místa, kam mě pátrání dovedlo? Tak třeba ta Pohádka, co má opravdu pohádkový výhled, ale spát bych tam vážně nechtěla. Hájenka Pustina, kdysi nádherná stavba, dnes už jen zřícenina, zbývají poslední roky, než lehne úplně. Její osud je plný bolesti a zároveň krásných šumavských postaviček, jako třeba legendární Doktor na koni, který za svými pacienty z tohohle konce světa opravdu jezdil na hřbetě svých milovaných koníků. Než si vzala temnota i jeho.
(Autor: František “Fanouš” Zvoneček)
Pak Rovina, dnes je tam krásná hospoda, kdysi před válkou také bývala, to, co bylo mezitím, je smutný příběh plný slz. Zničený hřbitov a kostelík v Hůrce. To je nádherné místo, ale hodně brutální vyprávění. Dnes je tam zavěšen alespoň Zvon odpuštění. Můžete si zkusit zazvonit a doufat, že Šumava nám jednou opravdu odpustí.
No a samozřejmě Křemelná. Divoká řeka, skutečná královna Šumavy a strážkyně dávných tajemství.
(Autor: František “Fanouš” Zvoneček)
Zaujala nás Vaše motivace, s jakou jste psala Prameny Vltavy. Pochopili jsme, že Vaše předchozí kniha Anglická zahrada nezaznamenala takový ohlas, v jaký jste doufala. Dokonce jste přemýšlela, zda v psaní pokračovat. Ve Švédsku jste absolvovala kurz tvůrčího psaní, kde Vás zaujalo, jak se píšou a jakou oblibu mají severské detektivky. Zapomenutý příběh z Šumavy jste se rozhodla propojit s principy severského detektivního románu. Měla jste podobnou motivaci i při psaní Ignis Fatuus? A proč zrovna mysteriózní horor?
Ono to nebylo úplně o ohlasu, spíš o tom, že se ta knížka prostě k nikomu nedostala. A pro mě je psaní komunikace. Komunikovat se šuplíkem nebo s tmavým koutem skladu nakladatelství mě prostě nebaví. Takže jsem zkusila čtenáře trošku „nachytat“ a naroubovat severskou detektivku na příběh, který jsem chtěla vyprávět já.
Jo, zafungovalo to. Nyní už si ale jedu to svoje. Moje jméno ke čtenářům přes tu zeď tisíců a tisíců titulů už nějak proniklo, teď už nechám na nich, jestli se jim moje psaní líbí nebo ne. U severní zdi už není žádný čistokrevný žánr a vlastně ani Ignis Fatuus není čistokrevným hororem. Já vyprávím příběhy. Žánry jsou jen taková komerční nálepka, při psaní to hodně omezuje. Což mě nebaví.
Ignis Fatuus má znaky hororu i znaky mysteriózního thrilleru, ale najdete tam trošku Klostermanna, trochu Edgara Allana Poa, možná kapku Jozefa Kariky a hodně z mojí babičky Růženky. Žánr hororu jsem si vybrala, protože ať napíšu, co napíšu, pokaždé mi všichni říkají: „Je to horor.“ A já přitom píšu jenom o nás a našich dějinách. Takže tentokrát to bude horor i oficiálně a ať mi hlavně nikdo neříká, že to teď horor není…
A taky jsem si myslela, že si usnadním práci. Protože v ostatních žánrech jsou pak pro mě ty redakční korekce hrozně, hrozně, hrozně nepříjemné, musím toho vždy spoustu vyškrtat, „tohle je moc silné, tohle čtenář nedá, tomuhle nebudou věřit, i když je to pravda…“. Tak jsem si myslela, že u hororu se tomu vyhnu. Napíšu si všechno, co budu chtít, a žádné škrtání, žádné vysvětlování. Omyl. U Hostu se musí vysvětlovat i horor :) A jo, musela jsem zase škrtat a čistit. Zase šla pryč velká část knížky. Protože ty opravdové dějiny Šumavy jsou moc brutální i na horor.
Říkáte, že začínáte koncem, že poslední kapitolu píšete jako první. Bylo tomu tak i u Ignis Fatuus?
Já si ani neumím představit, jak jinak bych mohla psát. Mě když napadne příběh, tak mě napadne konec. Tak to přece máme všichni ne? Těžko by se mi psalo něco, kde vím jen, že hlavní postavy se jmenují Anna a Jan. A nic víc. Takhle se přece nedá začít psát. Já musím vědět, co se s tou Annou a Janem stane, jak dopadnou. Takže začínám vždycky poslední kapitolou.
Když mám hezký konec, tak si oddychnu a můžu s klidnou duší začít psát začátek. Vím, kam ten příběh spěje, kudy ho mám hnát. Jinak bych to nedala. Navíc, když mám konec, který mě nadchne, tak ho přece nemůžu nechat jen tak opuštěný. Tohle mě nutí zbytek knížky rychle dopsat a neopustit ji někde v půlce.
Ale přiznám se, že tohle je taková moje úchylka už od dětství. Já prostě musím vždycky vědět, jak to dopadne. Dohledávám si konce filmů na internetu předtím, než se na ně podívám. Cizí knížky začínám také číst poslední kapitolou. Pak si můžu oddechnout a v klidu číst zbytek. Já na to nemám nervy, abych trpěla tři sta stránek strachy o osud hlavních postav.
Psala jste pro děti, humoristickou knihu (Poslední kubánské pomeranče), thriller (Anglická zahrada), detektivní příběh (Prameny Vltavy) nebo román zasazený do drsných 50. let (U severní zdi). Teď je to mysteriózní horor. Jaké žánry máte v plánu ještě vyzkoušet? Nebo si je osaháte všechny a pak u jednoho zakotvíte?
Nebavilo by mě psát pořád to samé. Já si nemyslím, že dobrý kuchař je ten, který umí tu nejlepší svíčkovou na světě, ale pak už nic jiného. Dobrý kuchař je každá maminka a babička, co umí všechno, od polévky, přes hlavní chod až po štrůdl. Takže si chci „osahat“ pokud možno co nejvíc žánrů. Nevede mě literární žánr, ale osudy, které vyprávím.
Nedávno jsem si pro sbírku u nakladatelství Motto (Srdcová desítka, vyjde teď na jaře) zkusila dokonce romantickou povídku. A to je věc, co jsem si myslela, že bych nikdy napsat nedokázala. Ale nakonec mě to i bavilo a už mám v hlavě tímhle způsobem laděnou celou knížku. I když ta povídka nakonec není úplně klasická romantika, oni stejně možná všichni umřou, ale budou přitom zamilovaní, to slibuju.
Pak je ze Šumavy už hotová další knížka, a tam už jsme možná i v žánru něčeho jako zombie apokalypsa. Já vím, že to zní podivně, málo intelektuálně, ale je to zase jen skutečný příběh jedné velké přírodní tragédie, kdy před sto lety na šumavských Cimrukách napadlo tolik sněhu, že pod ním místní osady skončily jako pod lavinou. Zásoby došly, ven z domů se nedalo dostat, šířila se epidemie, mrtvé nebylo jak pohřbít, zůstávali s živými v těch malých přetopených světničkách celé týdny, do toho hlad, co jíst, když už nic jiného než těla mrtvých nezůstala… No asi nemusím dál pokračovat. Polovina obyvatel to tenkrát nepřežila, další pak záchranná výprava objevila jako šílence s prázdnýma očima.
Dopisuju humornou knížku z Brna. A pak mě čeká další těžké téma. Hodně těžké. Ještě nevím, jak ho zpracuju. Jen, že ho musím zpracovat.
V minulosti jste údajně snila o studiu archeologie či kriminalistiky. Nemáte pocit, že jste si tyto sny skrze psaní vlastně splnila? Detektivní prvky ve Vašich knihách najdeme a to, že píšete o zapomenutých událostech, které díky Vašim románům nebudou zapomenuty, má svým způsobem k archeologii také blízko…
Tak nějak to cítím i já. Maminka mi kdysi řekla: „To bys ale potřebovala deset životů, abys stihla prožít tohle všechno.“ Cestování, život po celém světě, jazyky, psaní, archeologie, pátrání po dávných záhadách, policejní práce, novinařina, moře… Tak mami, ono se to dá nacpat i do toho jednoho života. A ještě mi k tomu přibyla muzika.
To je pravda, Vaší dlouholetou profesí je manažerka rockových kapel. Ale Vaše knihy oslovují čím dál větší publikum. Vnímáte se v současné době víc jako manažerka, nebo spisovatelka?
Ani jedno, ani druhé. Příliš velká slova. Skuteční spisovatelé jsou pro mě lidé, které já můžu jen z dálky obdivovat. Obvykle mají na duši velké šrámy, které jim otevřou cestu utrpením, vedoucí ke skutečnému umění. Já jen sbírám příběhy jiných, aby nebyly zapomenuty. Abychom si z jejich bolesti něco vzali a byli třeba jen maličko lepšími.
Jako manažerka rockových kapel se snažím dostat muziku, která něco vypráví, na pódia, která dneska už nikoho nezajímají. Protože důležité jsou bohužel peníze, ne hudba, ne příběhy a poselství, co v sobě muzika lidí s pošramocenou duší skrývá.
Proto je svět dneska tak moc prázdný. Produkuj prázdnotu, konzumuj prázdnotu, rozmnož se, předej štafetu, zemři, jedeme dál. Tak já se snažím aspoň ten můj maličký svět něčím naplnit. Spíš než spisovatelka nebo manažerka jsem jen obyčejná holka ze Šumavy, co ochraňuje vzácné příběhy. V knížkách i v muzice.
(Autor: František “Fanouš” Zvoneček)
Jelikož asi platí, že „osud a náhoda se navzájem nevylučují“, zavedla nás letošní zimní dovolená… kam jinam než na Šumavu. Díky tomu jsme mohli udělat pár fotek a v Hůrce zazvonit na Zvon odpuštění: