Přeju si, aby naše knížky působily jako taková terapie, říká spisovatelka a finalistka pořadu Peče celá země Tereza Olbrichtová
Literární žánry se dost často prolínají, míchají, jeden přechází do druhého… ale už jste někdy četli detektivku spojenou s kuchařkou? A co když přidáte jako hlavní ingredienci dvě kamarádky, které spolu provozují kavárnu, a celé to okořeníte pořádnou špetkou fotbalového napětí?
My nedávno výsledek takového receptu ochutnali (rozuměj přečetli), jmenuje se Pískej konec a stojí za ním dvě autorky-sestry: Tereza Olbrichtová a Barbora Salátová. A my si s první jmenovanou dneska popovídáme. O cukrařině, cestování, mileniálech, těžkém údělu dnešních spisovatelů, ale i o tom, jaké knihy ráda čte a jaké to je psát ve dvou…
Tereza Olbrichtová je původem z Plzně, ale jinak je to světoběžnice. Během svých studií analytické chemie na VŠCHT se přesunula do Prahy a poté žila v Belgii, Skotsku, Řecku a Španělsku, aby se po letech vrátila zpět do Plzně. Tady chvíli pracovala jako projektová manažerka, pak přišla covidová pandemie a ta, stejně jako u mnohých, všechno změnila. Tereza se rozhodla naplno věnovat své vášni: cukrařině. Že je vám její tvář povědomá? Však ji můžete znát z pořadu Peče celá země, kde se svými recepty došla až do finálové trojky.
Nebyla to ale jenom cukrařina, do níž se pustila. Byla to i literatura.
V roce 2020 vydala pod pseudonymem Elen An dobře hodnocený mysteriózní román Ustláno na betonu. A proč ten pseudonym? Jak vysvětluje v rozhovoru pro online magazín Grapesmag, měla v dospívání sen (a ruku na srdce, kdo z nás ho neměl!), a to napsat knihu a později svému okolí odhalit, že autorkou je právě ona. Sen se neuskutečnil v plném rozsahu, anonymita musela jít stranou, protože na knihu vybírala peníze pomocí crowdfundingové kampaně, ale jako připomínka původního přání zůstala právě Elen An.
Pseudonym později odložila a pustila se do psaní ve dvou, a to se svojí sestrou Barborou Salátovou. Spolu vytvořily dva detektivní romány, v nichž nás seznamují s dvojicí nejlepších kamarádek Stacy a Ejmy, které si spolu otevřou kavárnu Glory. Jak se ale poperou s tím, když se jejich vysněný podnik stane místem vraždy? To se dočtete v prvním z nich s názvem K smrti dobrý.
Ve druhém, který se jmenuje Pískej konec a volně navazuje na předchozí díl, se Stacy a Ejmy z kolotoče vražd a policejního vyšetřování nedostanou. Tentokrát je jejich kavárna ušetřena, k vraždě dojde na stadionu, v prostředí profesionálních fotbalistů, jejich náročných přítelkyň a důležitě se tvářících manažerů. Že se nám z toho vytratila ta kuchařka? Ale kdeže… v knize je zmíněna celá řada kavárenských dobrot a ke všem tu najdete i recept.
A teď už si pojďme popovídat s autorkou…
Vaše dvě detektivní knihy K smrti dobrý a Pískej konec mají poněkud nevšední formu, nepsala jste je totiž sama, nýbrž se svojí sestrou Barborou. Koncept dvou autorů píšících jeden román jsme v poslední době mohli vidět například u Jany Šrámkové a Jana Němce. Ti spolu vytvořili experimentální román, jenž se dá číst oboustranně. U vás ale text vznikal jinak, a to takzvaně „na střídačku”, kdy se střídají kapitoly psané z pohledu Ejmy a Stacy, dvou kamarádek, které spolu provozují kavárnu Glory. Jak takové psaní probíhalo? Věděly jste dopředu, kam se bude příběh ubírat, a každá jste tam „svoji” linku směřovala? Nebo byl ten proces vzniku mnohem divočejší a samotný příběh vám vyvstal pod rukama až během psaní? A opravdu jste se po jednotlivých kapitolách střídaly, nebo jste si každá psala to své a pak jste linky propojily?
Myslím, že odpověď na tuhle otázku nejlépe vystihne fakt, že jsem u první knihy až do poloviny ani já sama netušila, kdo je vrah (úsměv). Myslím, že reakce mojí postavy pak byly o to uvěřitelnější a autentičtější. Ona taky moje postava řeší víc chod kavárny a svůj osobní život, narozdíl od postavy mojí sestry – která se v tom doslova vyžívá.
U dvojky – kde bych řekla, že je detektivní zápletka o dost propletenější – už jsem to věděla od začátku, abychom mohly dávat určitá vodítka našim čtenářům v průběhu celé knihy z obou pohledů. Ale co se týká mikropříběhu v knize, ať už jsou to nějaké romantické dějové linky nebo jen drobné vsuvky pro pobavení čtenáře, ty už si jedeme každá sama a jen na sebe plynule navazujeme. Nikdy jsem ale nezačala psát kapitolu dřív, než jsem si přečetla tu sestry předcházející (úsměv).
Vy jste dlouhou dobu žila v zahraničí. Na svých webových stránkách terezapise.cz zmiňujete, že jste tam nevědomky čerpala inspiraci pro svojí budoucí cukrářskou tvorbu. Když se dnes ohlédnete – nenačerpala jste tam nevědomky inspiraci i pro svoji tvorbu literární?
Popravdě jsme si už u druhé knihy říkaly, jestli hlavní hrdinky nepošleme někam na dovolenou, nicméně myslím, že by na to bylo ještě brzy. Ale pokud bychom jim umožnily cestovat v dalších dílech, které doufám vzniknou, určitě bychom zvolily jednu z výše zmíněných destinací.
Vaší prací a současně vášní je právě ona tolik zmiňovaná cukrařina. Odhadli jsme to tedy správně, že Vaším alter egem je Ejmy, jedna ze dvou hlavních postav, která má v kavárně Glory na starost všechny místní dobroty, je magnetem na netradiční situace a nedají jí spát detektivní příběhy? A naopak praktická a sarkastická manažerka Stacy je blízká Vaší sestře a spoluautorce Barboře?
Možná vás to trošku překvapí, ale je to právě naopak. Moje sestra je vcelku introvertní, matematicky založená povaha, která má ráda svoje pořádky a pravidla. Dokud ji ovšem nezavřete do únikové místnosti. V tu chvíli se promění v šíleného detektiva, kterému prakticky nejde stačit. To její nadšení je vždycky super a hrozně mi tím připomíná Ejmy.
Já jsem naopak v něčem zase podobná Stacy, jsem hodně emotivní, někdy až náladová, ale zase velice extrovertní. Miluju nové příležitosti, nečekané události a společnost.
Co se týče receptů v knihách, ty jdou za mnou, ale jaké konkrétní dobroty tam jsou, to je práce nás obou. Respektive já si dlouho myslela, že je to v mojí dikci, ale pak jsem si všimla, že jsou v knize samé dezerty i slané výrobky, které moje sestra miluje, takže tam cítím nějakou podprahovou manipulaci (smích).
Gastronomie je svět sám pro sebe a na textu je znát, že ho důkladně znáte. Já jsem v gastru pracovala přes deset let, z toho poslední pár let právě v kavárně, navíc jsem duší velký kavárenský povaleč, takže jsem si během čtení moc užívala těch detailů, které se vám do příběhu podařilo dostat. Od toho, jak probíhá catering, přes samotný provoz kavárny až po jezdecké výhody vozíků v Makru, které mě vyloženě rozesmály. Stejně tak rozumím vášni pro detektivní příběhy. Jak se vám tam ale objevil ten fotbal? Máte s tímto světem nějakou osobní zkušenost, fandíte, nebo jste si ho vybraly proto, že šel hezky zapojit do příběhu a je atraktivní?
Myslím, že každý, kdo žije ve městě, který má svůj – ideální prvoligový – klub, je tím nějakým způsobem ovlivněný. Ať už jste skalní fanda, máte někoho takového v rodině, nebo musíte každé pondělí poslouchat od kolegů v práci, jaký je trenér/hráč/soupeř/rozhodčí debil (úsměv). V Plzni taky musíte počítat s tím, že ve dnech fotbalu není snadné najít v centru města místo v hospodě, natož k parkování. Ale upřímně – mně se to fanouškovství a sounáležitost s domácím týmem hrozně líbí, přijde mi to takové stmelující, a pokud nejde o těch pár extrémních fanoušků, je to super, jaké emoce dokáže tahle hra vyvolat. A emoce – ty jsou myslím nezbytné v každém dobrém příběhu, a když se s nimi ještě čtenář dokáže ztotožnit nebo je minimálně identifikovat jako něco, co zná ze skutečného života a svého okolí, je to to nejlepší.
Kniha je psaná hovorovým jazykem a troufnu si říct, že je v ní množství kulturních odkazů, které ocení především mileniálové. Myslely jste během psaní na to, jací čtenáři budou Vaše knihy číst?
Popravdě moc ne (úsměv). Nicméně je pravda, že fakt, že děj je popisovaný z pohledu dvou žen kolem čtyřicítky, nahrává tomu, že sedne nejlépe této skupině. Ale znám spoustu výrazně starších i o dost mladších žen, kterým se knihy moc líbily. A dokonce mají knihy i své mužské příznivce, což nás samozřejmě těší dvojnásob.
A jaké knihy máte naopak ráda Vy? Tipovali bychom Vás na vášnivou čtenářku detektivek. Trefili bychom se, nebo holdujete jinému žánru? Máte své oblíbené autory, ke kterým se pravidelně vracíte?
Tentokrát jste se trefila přesně! Miluju detektivky a přiznám se, že jiné knihy už prakticky nečtu. Miluju klasiku, jako je Agatha Christie nebo sir Arthur Conan Doyle, ale líbí se mi i novější kousky nebo česká tvorba. Teď zrovna čtu Záhadu zmizelého šlechtice a musím říct, že i když jsem na začátku, knížka působí slibně.
Ondra psal před rokem článek, v němž se ptal zavedených českých autorů, co by poradili svým začínajícím kolegům. Co byste jim poradila Vy? Jak probíhaly Vaše literární začátky? A jak jste navázala spolupráci s nakladatelstvím 103 media, které vydalo obě Vaše knihy?
Myslím si, že být v dnešní době úspěšným českým autorem je fakt hodně složitá disciplína, a i když uděláte všechno dobře – tedy umíte psát, máte super nápad, získáte pro svoji práci nakladatelství a knížka vám skutečně vyjde, máte za sebou „to nejsnazší“. Dostat dnes knihu mezi stovky a tisíce nových titulů a přesvědčit čtenáře, aby si koupil právě tu vaši, to je strašně těžká disciplína. Základ je nemít velká očekávání, psát knihu proto, že chcete, aby vznikla, že chcete, aby si ji měli možnost přečíst lidé kolem vás, a hlavně že to celé děláte ne kvůli penězům nebo slávě. Prostě, že mít svou knihu v ruce je ten vysněný cíl. A všechno, co bude následovat, je už jenom bonus.
Začátek roku je často spojený s celou řadou předsevzetí a zvědavým očekáváním, co nám ten nový rok přinese. Co byste si přála pro své knihy a co letos čeká Vás osobně?
Já bych si samozřejmě přála, aby se knihy dostaly do povědomí co nejvíce lidem, protože jsem přesvědčená o tom, že jsou to knihy, které potěší, jsou to ideální oddychovky na dovolenou nebo jako náhrada mobilu večer před usnutím. Bude to znít jako klišé, ale já si vážně přeju, aby naše knížky dělaly lidem radost a působily jako taková terapie v tom dnešním na psychiku někdy dost náročném světě.
Můžeme se těšit, že se s Ejmy a Stacy potkáme znovu u dektektivky č. 3?
Já si popravdě nedovedu představit, že už bychom o nich se sestrou nikdy nepsaly, příliš nám přirostly k srdci. A tak nějak mám pocit, že by si ještě alespoň jedno dobrodružství zasloužily (úsměv).
My děkujeme Tereze Olbrichtové za rozhovor a Vám, že nás čtete!
Za Literární tlachání
Kačka